Skip to content

Povídka: Společenská sebevražda (2013)

V lesoparku by vládlo – dalo by se říct – ticho, nebýt vzdáleného dětského výskotu, skřípění kol tramvají a šumění větru v korunách stromů, ale nebyly to zvuky, jež by si náhodný kolemjdoucí uvědomoval.

Na lavičce naproti dětskému hřišti seděli dva muži. Zdánlivé ticho vůbec nijak nenarušovali. Z mužů sálalo napětí a nervozita jako pach moči z oblečení bezdomovce. Muž, co seděl vpravo, se snažil tvářit klidně a vyrovnaně, jeho tvář byla bledá a vlasy prořídlé.

Ten, který seděl vedle něj na levé straně lavičky, vypadal skoro zkroušeně. Hustá ofina mu téměř zakrývala oči, jež jinak na celé kolo křičely tajemství minulých měsíců. Oba na sobě měli sváteční oblečení; bělost, čistota a pečlivost skladů jako by vyjadřovala pedantství svých nositelů nebo prostě těch, co se jim starají o oblečení. Na jejich klínech ležely kufříky. Levého kufřík byl potažen černou lesklou umělou kůží, zato Pravého zavazadlo byla spíš hnědá aktovka, z kůže nejspíš pravé.

Levý ticho narušil povzdechnutím. Přimhouřil oči, aby je uchránil před výhní; obrátil tvář k jarnímu slunci. „Alespoň že nám dnes ti nahoře přejou,“ řekl Pravý. Levý souhlasně přikývl.

            „To je na tom to nejpěknější,“ dodal Pravý.

            „Jo, cítím, že je to tak správně,“ souhlasil Levý.

            „Tak proč ty stesky? Je to pro naše dobro.“

            „Ano,“ přikývl Levý znovu. „Ale o hodně přicházíme.“

            „Tak mysli na to, co tím získáváme,“ utěšoval Pravý přítele. „Není toho málo.“

            „Jsem si toho vědom. Proto to dělám. Kdybych si nebyl jistý tím, že to musím udělat, uteču.“

            „Ty bys mě v tom nechal?“ zamračil se Pravý.

            „Vždyť by se to nikdo nedozvěděl,“ bránil se Levý.

            „Já vím, ale žil bych tu sám, se svou vinou, s nemožností komukoli se svěřit. A pak bych zřejmě udělal to, k čemu se stejně chystáme teď.“

            Zase ticho, tramvaje, ptáci. Dítě na koloběžce. Jiné běželo kolem s odrážedlem. Něco ale viselo ve vzduchu. Něco, co z příjemné atmosféry dělalo nesnesitelné martyrium. „Hele,“ řekl Pravý, otevřel aktovku a z něj vytáhl skleněnou láhev plnou čiré tekutiny. „Dáme si? Naposledy?“

            „Uvědomuješ si, že to je společenská sebevražda?“ vrátil se Levý k původní diskuzi.

            „My nic neznamenáme. Teď budeme znamenat míň, než ta největší nicka, ale zákon je zákon. Svědomí je svědomí. A svědomí budeme mít čistší, než máme teď.“

            Levý musel uznat, že jeho přítel má pravdu. Vytrhl mu z ruky vodku a pořádně se napil. Ani jedním svalem v obličeji nedal najevo, že by jej alkohol pálil. Jako by pil čistou vodu. Pak podal láhev příteli. Ten ji chvíli držel a koukal do země.

            „A ty to děláš kvůli výčitkám, nebo kvůli morální zodpovědnosti?“ zeptal se Pravý.

            „Mám výčitky, že jsem za sebe nezodpovídal. A to je nepřípustné vůči morálce.“

            „To jsi řekl pěkně.“ Pravý si přihnul z lahve.

            „Zhnusil jsem se sám sobě,“ pokračoval Levý. „Víš, že ani nevím, jak vypadal? Ani jestli ještě žil? Proklínám se za to, že jsem se to nesnažil zjistit. Ztratil jsem jakoukoli racionalitu. Jsem zrůda. Jsem míň, než zrůda. Jsem výkal zrůdy. A kdyby i ten mohl kálet, pak by vznikla nicota vystihující existenci.“

            „Na výčitky budeš mít čas, až nás zavřou,“ podotknul Pravý. „Teď si užívej svobodu.“

            Levý se ironicky zachechtal. „Tohle není svoboda, to je peklo.“

            „Nemysli na to, sakra!“

            „A na co mám myslet?“ zeptal se Levý. „Ať se soustředím na cokoli, tak vidím tu noc, ty mžitky ve tmě, co jsem viděl, zvuky – hlavně ty zvuky se nedají nijak potlačit, ty budu slyšet navždy, do konce svých dní. Já vím, že na to budu mít času dost, ale od toho je na světě vina, musím se prostě ztrestat tím, že se nechám do smrti pronásledovat tou… tou nocí. Ten člověk mi… ten člověk NÁM důvěřoval. My jsme z něj udělali jakýsi kus mrtvé bílkoviny, kus mrtvé hmoty, která milovala, žila, přemýšlela…“

            „Přestaň!“ vykřikl Pravý. Položil láhev na zem, aktovku shodil vedle ní a složil hlavu do dlaní, jako by chtěl plakat. Obsah aktovky se vysypal na chodník k jeho blýskajícím se špičkám bot. Zvuk jarního velkoměsta byl nyní narušen opileckým pofňukáváním.

            „Je to pravda, kamaráde,“ pokračoval Levý. „Já se toho nezbavím. Tohle není svoboda. To je parodie na svobodu. Ani nevím, proč mě to tak mučí. Prostě mě to mučí. Že je něco špatně. Víš, že jsem měl syna? Tak starého jako on. Ještěže dávno zemřel. Býval by mě proklínal, pravděpodobně by byl jeho spolužák. Také by byl smutný.“

            „A ženu jsi měl? Nikdy jsi o ní nemluvil.“

            „Měl. Odešla s ním. Vzala si jej s sebou hned poté, co se poprvé a naposledy nadechl.“

            Pravý se napřímil. Zvedl vodku a trošku se napil. „Měl jsi smůlu, hochu. Zkus to vzít z té druhé stránky. Nevíme, proč tu jsme a nikdy se to nedozvíme. Možná ten chlapec měl zemřít.“

            „Proč ale musel zemřít našima rukama?“

            „Já zatím nevím, proč jsem tam byl já,“ zamyslel se Pravý. „Ale já na to za těch deset let koukání do zdi, co nás pravděpodobně čeká, přijít musím. Myslím si ale, že ty nový začátek potřebuješ. Potřebuješ se znovu narodit.“

            „Nevěřím, že dá někdo šanci člověku, jako jsem já. Nechápu, kde bereš ten optimismus. Jestli nás někdy pustí, tak máme nahráno. Budou z nás vyvrhelové, bezdomovci. Vždyť nás ani nikdo nezaměstná.“

            „Ruku na srdce,“ usmál se Pravý. „Ty bys po tom všem ještě chtěl učit?“

            „Když po tom všem dokážu ještě pít, tak bych dokázal i učit. Ale s tím nepočítám. Žádný blázen nezaměstná chlapa, co zamordoval vlastního studenta. Já jako ředitel bych něco takového nedopustil. Jestli s tím počítáš ty, tak na to velice rychle zapomeň.“

            Vodka byla za několik dlouhých, blíže neurčených časových stop dopita. Pravý si kleknul vysypané aktovce a poskládal do něj svůj skromný majetek: hřeben, dvě košile, jedno tričko, mýdlo, knihu o blanokřídlých a kartáček na zuby. „Já nevím, s čím počítat. Nějak to dopadne. To je má jediná jistota,“ odvětil Pravý.

            Vyhodili láhev do koše, aby neznečišťovali park. Pomalými kroky se začali odebírat k policejní stanici. Vypadali u toho důstojně a krásně. A nahoře jim hráli: obloha byla čistá, slunce nepřestalo hřát, nic jim nestálo v cestě ke svobodě. Když vyšli ze stínu lip a jilmů, mihlo se něco kolem nich. Černé velké něco. Něco se zastavilo, podívalo se na muže a rozzářilo. Byl to také muž. Vysoký boubelatý človíček v černém kabátě. Človíček se usmíval a Levému i Pravému se v srdci rozlil klid.

            „Jsi to ty?“ usmál se človíček na Levého a sevřel jej s hlasitým smíchem v náruči.

            „Ano,“ řekl Levý překvapeně. „Co tu děláte?“

            „Já tu teď bydlím! A vlastně pracuji!“ smál se pořád človíček nahlas. „Kam kráčíte, pánové, tak krásně oblečení, za kulturou?“

            „Jdeme se udat,“ řekl Pravý vážně. „Stejně to už netajíme.“ Človíček se ale pořád usmíval, jako by Pravý mluvil o počasí. Jako by cítil dopředu, kam jejich cesta vede a kde definitivně končí.

            „Je hezky, že ano?“ rozhlížel se po obloze prosvítající mezi větvemi. „Tak hezky už dlouho nebylo. Hodně dlouho. Letos ještě vůbec. Nemáte ten pocit?“

            Muži mlčeli, ale Levý nakonec promluvil: „Máme.“

            „Víte na co je ideální doba? Na sázení. Můj bratr má biofarmu na Vysočině. Podniká v tom druhým rokem a velmi se mu daří. Má překrásná rajčata. A o těch paprikách ani nemluvím. Je neskutečné, jak krásně vyroste zelenina bez chemie. Asi se na něj usmálo štěstí.“

            „Hm,“ reagoval Pravý a zamáčkl slzu.

            „My už musíme,“ řekl Levý.

            „Jasně, hoši!“ souhlasil človíček. „Taky už musím běžet. Slíbil jsem bratrovi, že mu seženu nějaké brigádníky. Nevěděli byste o nějakých?“

            Levý se podíval na Pravého. Vyměnili si dost zvláštní pohled. Cítili se jako po pádu do králičí nory. Chvíli se na sebe dívali a Levý pak řekl: „Nezlobte se, myslím, že nás to udávání se chvíli zdrží.“

            „Myslím, že rozumím,“ zasmál se človíček a oči měl plné pochopení tak silného, že měli muži chvíli pocit, jako by jim četl myšlenky. Človíček zmizel v davu tak rychle, jako se v něm objevil.

            „Kdo to byl?“ ptal se Pravý Levého.

            „To byl kněz, který mi podával první svaté přijímání,“ špitl plačtivě Levý. Ani nevěděli, jak rychle se ocitli před policejní stanicí. Necítili již hanbu a ponížení, cítili se zodpovědně, dospěle, odhodlaně.


Komentář: Dnes jsem se dočetla na Seznamzpravy.cz, že zemřel pan Antonín Bajaja. Právě do jeho předmětu jsem tuto povídku odevzdala jako zápočet, cca v roce 2013. O pár let později jsem tuto povídku použila při přijímačkách na FAMU. Už s ní nebudu asi nikdy pracovat, proto ji zveřejňuji, i když zpětně nemám pocit, že se jedná o mou nejsvěžejší práci. Pana B. si nepamatuju jako člověka, který by zásadním způsobem dramaturgoval. Nikudy mě nesměroval. Přesto jsem mu vděčná, protože jeho kladná zpětná vazba vůči mým textům mi dovolila to nevzdávat a dál se věnovat psaní. Díky.

Published inPovídky

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Education Template

Masterclass za 49 Kč!

Mentální hygiena ke zhmotnění záměru

 

Nebo se podívej na všechny prémiové programy.