Metoda Markovič: Hojer. Vrahy lze chápat i bez sympatií

Dnes vyšla poslední epizoda prozatím první série seriálu “Metoda Markovič: Hojer”; šest epizod si přitom už loni odneslo ocenění za nejlepší východoevropský seriálový počin roku na posledním Serial Killeru. Seriál je unikátní jak svou precizností, tak fokusem na citlivě zobrazený psychologický profil postav.

Ostrov naděje a normálnosti

Není tajemstvím, že Jiří Markovič byl v tuzemské kriminalistice legendou. Svým lidským přístupem dovedl pracovat i s těmi nejšílenějšími vrahy spadajícími pod gesci jeho oddělení. Seriál, při jehož vývoji byl přítomen, zobrazuje klady i zápory Markovičových postupů. Jeho představitel, Petr Lněnička, jej zosobňuje jako upřímného a spravedlivého profesionála.

Ačkoli Markovičova postava může působit jako “Mary Sue” bez zásadních charakterových vad a morálního škraloupu, v kontrastu s brutalitou, s níž se policie v seriálu potýká, je Markovičova osobní linka jakýmsi “ostrovem naděje a normálnosti”. Navzdory drobným, i když pochopitelným konfliktům v partnerském vztahu vidíme fungující rodinu bez příkras, ke které se může policista uchýlit poté, co odloží odznak. Je až obdivuhodné, kolik trpělivosti musí (přinejmenším ta seriálová) Eva Markovičová vynaložit ve chvílích, kdy její manžel navazuje velmi úzké vazby s vrahy a sadisty.

Výjimečný vztah se sadistou

Jednotlivé epizody se mimo případ v hlavní lince věnují dalším “drobnějším” případům, jejichž motivem bývá často právě sadismus či sexuální nebo vztahová frustrace. O to silnější je zobrazení rodinných chvilek v bytě Markovičových. Hlavní linka, podle níž je série pojmenovaná, se týká případu Ladislava Hojera, jednoho z posledních popravených Čechů, jehož výjimečný vztah k Markovičovi pomohl oddělení odhalit dalších pět souvisejících vražd.

Důvodů, proč se tento seriál dá označit za výjimečný ve svém žánru, je mnoho. V první řadě je třeba specificky ocenit dramaturgii, která dokázala jednotlivé případy a fáze vyšetřování vyskládat do divácky vděčné linky. Práce na scénáři je také více než precizní; neexistuje žádná zbytečná věta nebo vycpávková scéna, která by přinejmenším netvořila psychologii postav, zároveň zdánlivě nepodstatné vedlejší vztahové linky zvolňují napětí a umožňují lepší orientaci v čase.

“Když koukáš do propasti, kouká propast do tebe”

Využití true crime námětů je pro mnoho současných diváků problematické. Někteří lidé si kladou otázku, proč je potřeba vůbec nějak zobrazovat životy a motivace osob páchajících zrůdnosti. Není výjimkou, když se takový film stane určitou obhajobou vraha a udělá z něj superhrdinu (jako tomu bylo u Jiřího Kajínka), v některých případech se z vraha stane mem, jehož přítomnost ve veřejném prostoru může způsobit bolest pozůstalým (Jeffrey Dahmer). Jiná díla se věnují pachateli okrajově a soustřeďují se na životy pozůstalých nebo přeživších (“Den, který změnil Norsko” z roku 2020). Důvodem je neschopnost oddělit empatii (schopnost vnořit se do myšlenkových pochodů jiných lidí) a sympatií (pozitivní vztah k motivacím pachatele), případně najít vůbec nějaká pozitiva v empatizování s pachateli trestných činů a chápání jejich pohnutek.

“Metoda Markovič: Hojer” ukazuje smysl v prozkoumávání motivací nejslabších článků společnosti, ale zároveň empatii a sympatii neslučuje. Divák v tomto případě musí rozhodnout, jestli si dovolí posadit se na Markovičovu židli a pozorovat vrahy jeho očima a ani na chvíli nezavrávorat ve vlastním sebeurčení.

Supervizi dává vyšetřovateli soudní psychiatr, který v přirozených přátelských dialozích vysvětluje jevy, v nichž je pro Markoviče obtížnější vrahům rozumět a rovněž díky lince sadisty Jaromíra Stahlwerka (inspirovaná inženýrem Vladimírem Tekverkem) dokáže tyto jevy uchopit a využít v budoucí práci.

Šlechetné motivace

Díky těmto vstupům nás případné pochopení (nikoli sympatie) k pachateli neznervozní; v méně ideálním případě může případné sympatizanty přivést k identifikaci sadismu a myšlence léčby. “Někdy musíme chodit na ošklivý místa a koukat na ošklivý věci, aby byl svět míň ošklivej,” dá se shrnout Markovičovou replikou podstata celé série.

Jakási nepsaná šablona standardního kriminálního seriálu spíše očekává napětí z hledání vraha. Zde ale vraha poznáváme na začátku a zjišťujeme jeho motiv a postup. K obětem se blízko nedostaneme; prozkoumáváme důvody, které neplánovaně vedou k ukončení života rukou komplikovaných, ne však nutně hloupých osob vyloučených ze společnosti.

Cítíme-li jako diváci soucit s postavou, cítíme jej tam, kde jej cítil Markovič; ne proto, že bychom byli slabí, ale právě proto, že jsme lidmi. Markovič nám ukazuje, že lidská slabost se neprojevuje laskavostí, nýbrž krutostí; v tom případě je jedno, zda se považujeme za lepší či nikoli.

Kompletní sérii můžete vidět už teď na Voyo.cz.

Seriál Metoda Markovič: Hojer (2024)

Tvůrci: Jaroslav Hruška, Tomáš Hruška
Režie: Pavel Soukup
Scénář: Jaroslav Hruška
Kamera: Ondřej Belica
Hudba: Janny Richter
Hrají: Petr Lněnička, Petr Uhlík, Sarah Haváčová, Václav Neužil ml., Adam Mišík, David Prachař, Michal Isteník, Vojtěch Kotek, Dano Heriban, Petr Reif a další.
Produkce: Tomáš Hruška, Lukáš Mráček
Střih: Tomáš Holocsy
Zvuk: Vladimír Chrastil, Petr Plechač
Scénografie: Milan Býček
Masky: Lukáš Král
Kostýmy: Vladimíra Fomínová