Kopie návrhu Kris Vaňková

O démonech společnost mluví často. Zejména ve spojitosti s věcmi,
se kterými by “slušný člověk” nechtěl nic mít. Já mám na démony trochu jiný pohled. 

Využívám jejich přítomnost jako příležitost k osobnímu růstu. Ukážu Ti jak.
Nemusíš ještě vůbec nic dělat. Nemusíš ještě vůbec nic řešit. Jen Ti ukážu cestu.
Je pak na Tobě, jestli se tudy vydáš… Pokud se pak rozhodneš, že v zajetí své temnoty
chceš zůstat, je to Tvá svobodná vůle. Já Ti podávám baterku. 

Poznej svoje démony​

Každý z nás má svoje démony. Většinu života předstíráme, že neexistují nebo že nad námi nemají moc. Někdy se jim vyhýbáme, protože
máme panický záchvat z představy, že jim čelíme. 

Máme pocit, že musíme být nějak specificky připravení na to, abychom si je zpracovali.
A necháváme to na jindy. Furt. 

Jak se démon projevuje?

🧁 Konstantní spalující nasranost, skrze
kterou nevidíš doprava, doleva.

🧁 Vracením se do protivných, stresujících, bolestivých, lautr stejných situací pořád
a pořád dokola.

🧁 Pocitem, že celej svět stojí proti Tobě.
A dává to smysl, všechny signály naznačují,
že je svět hnusný nebezpečný místo.

🧁 Choulením se v ulitě, kde rezonují výčitky
a bloky
, zatímco Ti život protéká mezi prsty.

Potřebuješ mě​

Vím jaký to je, otočit se prudce o 180 stupňů
a civět na “obrazy ohavné”. I já se s tím ještě dnes potýkám. Ale umím v nich už trošku číst.

Poslechni si, co říkají, než se na ně podíváš sám/sama…

Už se neboj​

Přiznej si to. Jediná věc, který se bojíš, jsi
Ty sám/sama
. Vidíš, co všechno bys mohl/a mít, kdybys překročila svoje stíny, ale víš, že to celý bude kurva bolet. 

Je to přirozená reakce našeho ega, které nás chrání před hnusem a bolestí.

Smrádek, ale teploučko… 

Taková divná diskomfortně komfortní zóna.
Jak dlouho Tě ještě bude bavit, co?