Musí být “badass bitch” kráva?

O self-conceptu (sebepojetí) jsem už mluvila, ale odmítám se opakovat. Chci mluvit o své zkušenosti s rozvíjením téhle blbiny. I v self-conceptu se dá totiž narazit na pár zádrhelů, hlavně ve chvíli, kdy namísto záměru necháme pracovat svoje bloky.

Bůh tvojí reality

Podle Nevilla Goddarda je každý z nás Bohem své reality. Mnoho lidí, zvláště nábožensky založených, s tím má problém. Nazývat se Bohem je přece rouhání! Na druhou stranu tvrdí, že Bůj je v každém z nás, vede nás a pomáhá nám správně se rozhodnout. Není v tom trochu rozpor?

Z veškerých náboženských pojetí člověka a jeho vztahu k Bohu si odnáším následující: v každém z nás je kousek Boha, stejně jako v každém jiném. Každý člověk okolo nás je kouskem Boha a zaslouží si takové zacházení. Nicméně ve své realitě jsme stále svým vlastním Bohem. Když opomeneme všechny poučky o rouhání a dostaneme se k věci, můžeme se dostat k zajímavým úvahám.

Například k úvaze o tom, jaká je naše moc ve vytváření naší reality. Naše moc je neomezená a vše, co nás limituje je naše malost. A i tady nás mohou omezovat vlastní limity.

“Proboha, Kris, ty jseš dneska fakt extrémně ostrá mrcha!” “Vážně?” zeptala jsem se. Zbytek skupiny přikyvoval. Smáli se, protože jsem vtipkovala, ale vtipkovala jsem na účet někoho, komu jsem za žádnou cenu nechtěla ublížit.

Savage badass bitch…?

Když jsem začala meditovat, afirmovat a vůbec se soustředit na svůj self-concept, opakovala jsem si afirmace na to, jak mě všichni milují, jak naslouchají mým slovům jako svátosti, jak všechny inspiruju a všichni inspirují mě. Jak nic z toho, co řeknu, neprojde vniveč, jak umím vždycky vystihnout myšlenku a že jsem pro všechny nesmírně atraktivní takovým způsobem, jaký mi dělá dobře. Představovala jsem si, jak o mě celý svět pečuje laskavým způsobem, každý se stará o mé bezpečí a blaho a celkově jsem si vytvářela příjemnou paralelní realitu.

Na druhou stranu se ze mě postupně stávala mrcha, co nezná svoje hranice.

Člověk by řekl, že “mi je tak dobře”, ale zamyslela jsem se nad tím: se vším, co přišlo, jsem počítala. Vnímala jsem ohromný skok v tom, jak se ke mně lidé chovají: pečují o mě? Jasně. Hltají každé mé slovo? Jasně. Inspiruji je? Doufám, že ano. Ale celý proces provázely vyděšené výkřiky mých přátel: “Proboha, Kris, ty jseš dneska fakt extrémně ostrá mrcha!” “Vážně?” zeptala jsem se. Zbytek skupiny přikyvoval. Smáli se, protože jsem vtipkovala, ale vtipkovala jsem na účet někoho, komu jsem za žádnou cenu nechtěla ublížit.

Vlastně ta fráze ani nebyla myšlená přímo proti danému člověku, jako spíš v ní byla snaha vyburcovat jeho autentické já, ale zpětně mi došlo, kolikrát jsem takovou větu slyšela v poslední době. ČASTO.

Chybou bylo to, že jsem automaticky POČÍTALA S TÍM, že sebevědomý a opečovávaný člověk je trochu kretén. Tak moc jsem se toho bála, až se to naplnilo.

Kde jsou hranice?

Problém v mé situaci byl ten, jako v každé “mis-manifestaci”. Já jsem už od začátku předpokládala, že v momentě, kdy kolem mě bude celý svět skákat jako arzenál sluhů, budu mít tendence být toxická. Celou situaci vyvolal můj samozřejmý předpoklad, že se budu chovat jako kráva. Že být vyslyšen a být opečováván zahrnuje automaticky chování z výšky. Na akci, ze které jsem měla jako introvert strach, jsem šla s myšlenkou, že jsem hlavní postava svého příběhu a že jsem bohyně své reality. Na tom samo o sobě není nic špatného. Chybička se vloudila spolu s pocitem, že pokud mám být hlavní postava, určitě ze mě bude trochu kráva.

A proto jsem jí byla.

Opečovávaná a oblíbená

Samotný problém není v tom chtít něco víc, chtít respekt, být vtipný a oblíbený. Mně se povedlo díky tomuto přístupu přejít do extrémní extroverze, jaká pro mě není zvykem. Dostala jsem se do fáze, kdy se přestávám stydět za to, že jsem si dovolila promluvit, nicméně smytím hranic diskomfortu jsem se přestala hlídat. Což už bylo proti vůli mého ega.

Problém nebyl v tom chtít být opečovávaná a oblíbená. Chybou bylo to, že jsem automaticky POČÍTALA S TÍM, že sebevědomý a opečovávaný člověk je trochu kretén. Tak moc jsem se toho bála, až se to naplnilo.

Záměrně jsem ze svých manifestací lepší verze svého já vynechala laskavost, protože jsem měla pocit, že budu-li viset na laskavosti jako na něčem důležitém, budu pořád ten stejný yes man, který se bál být sám sebou.

Manifestujme si svět, kde je láska mezi námi a lidmi okolo naprosto bezbřehá a kdy se k sobě chováme laskavě. Svět, kde nevadí říct blbost a lidé vás stejně milují.

Jsem přesvědčená, že moje nová “badass bitch” verze je blízko tomu, co jsem chtěla. Je žádoucí, je originální, pracuje na svých cílech, lidé ji mají rádi. Cítím, že jsem opravdovější, než kdy dřív. Ale holt je potřeba poptávat i vzájemný respekt, toleranci a laskavost.

Další věc je taky to, že tahle moje verze, opravdová, autentická a skvělá sama za sebe, je u mě prostě nová, tím pádem úplně neumím některé věci ovládat. Bourala jsem hranice moc pečlivě.

Buď mi tahle zkušenost k dobru a stejně tak i vám. Mysleme na to, že zdravě nastavené hranice jsou v pořádku a že nová verze nemusí být extrémní. Manifestujme si svět, kde je láska mezi námi a lidmi okolo naprosto bezbřehá a kdy se k sobě chováme laskavě. Svět, kde nevadí říct blbost a lidé vás stejně milují. Realitu, kde je laskavost přirozená a žádoucí. Kdy si zasloužíte pomačkat v náruči jen za to, kdo jste a co jste, bez ohledu na to, jak moc se “snažíte”.

Vaše nová verze nemusí jít přes mrtvoly. Ale ani se nikoho ptát na svolení.

1 komentář u “Musí být “badass bitch” kráva?”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Education Template

Masterclass za 49 Kč!

Mentální hygiena ke zhmotnění záměru

 

Nebo se podívej na všechny prémiové programy.